Kamarád Mira se ženil v červenci 2004. Byli jsme na svatbu s manželkou pozváni a Mira mě požádal, zda bych mohl být hlavním fotografem. Říkám, proč ne? Svateb už pár nafoceno mám a vždy to bylo v pohodě, vždy byli všichni spokojeni. Tak jo, jdu do toho. Vše proběhlo dobře, ženilo se, jedlo a fotilo, ani ve snu mě nenapadlo, že by se něco nepodařilo. V pondělí jsem nechal vyvolat filmy, v úterý, cestou z práce jsem je vyzvedl. Koukám zběžně na index print (pozn. miniatury snímků na jednom fotopapíru), a málem mě museli křísit. Dobrá polovina snímků byla z poloviny černá. Delší časy dobré, čím kratší, tím horší. Co se stalo?
Ani už nevím jak, přišel jsem, za doprovodu podivných myšlenek, domů, vytáhl svůj EOS 100, otevřel zadní stěnu, koukal, koukal… „Co je to na té závěrce za sajrajt? Olej? Ne, ono to lepí! Co to je?“ Stiskl jsem spoušť a viděl, lepila se tím závěrka a nechtěla jít plynule. Za pomoci chemie jsem závěrku vyčistil, zmáčkl spoušť a… „Ono to tam je zas! Zase lepí!“
Servis mi řekl, že jde o typickou závadu EOS 100, že mi mohou závěrku za necelých 8000 Kč vyměnit, ale jestli bych prý nezvážil koupi nového fotoaparátu, že je oprava více než dvakrát dražší, než je jeho zůstatková hodnota. Takto tedy můj EOS 100 v necelých 11 letech umřel. Na selhání závěrky.
Fotky jsem nakonec nějaké vybral, svatební album se mi sestavit podařilo. Takže vlastně všechno dopadlo dobře. Vlastně, skoro všechno.